Životní zážitek – pozorování velryb u pobřeží Srí Lanky

Po 18 letech v Deluxea je na čase otevřeně přiznat, že nejsem plážový povaleč. Letos spíše dílem náhody, než předem propracovaným plánováním, padla na termín podzimních prázdnin konečně volba na Srí Lanku.

Jediný způsob, jak vytáhnout rodinu z pláže, je navštívit zemi, kde nejsou podmínky pro koupání ideální. Aby sami mohli zakusit krásy tamní přírody, kulturní bohatství a rozmanitost místní kuchyně, o kterých se píše v turistických průvodcích a já jim věrně přitakávám.

Do karet mi hrálo i standardně mizerné počasí, jak už o našich dovolených bývá. Po prvních odvážných pokusech smočit se v Indickém oceánu, jsme se hned druhý den vydali do vnitrozemí.

Byla to moje 3. návštěva ostrova Cejlon, ale některá místa stále zůstávala neobjevena. Nejnavštěvovanější atrakci, pevnost na skále Sigiriya, jsme pokořili až letos. 600 schodů je slušná nálož a pokud přidáte dusno a vedro, které v tropech panuje, byla jsem pyšná, že jsme to zvládli. Největší potíže měl náš místní průvodce. Po první sadě schodů významně zpomalil, na více či méně vhodných místech odpočíval a těsně před vrcholem nás přesvědčoval, že už dál nemusíme, že víc už toho ze shora stejně neuvidíme.

Z oblasti kulturního trojúhelníku jsme se vydali samozřejmě na čajové plantáže. Dechberoucí výhledy a atmosféra Malé Anglie, jak se městu Nuwara Eliya právem přezdívá, je vykoupena nekonečnými hodinami jízdy v autě. Nastoupáte do téměř 2000 m n. m., kdy jedna vesnička navazuje na druhou a provoz je tak hustý a chaotický, že často nejde jet víc než 30 km/h. Někdy se úplně zastaví, když přes silnici ženou stádo krav nebo potkáte slona. Transport slona na otevřeném voze přímo v centru bývalého hlavního města Kandy byl vrcholným zážitkem, ale potkali jsme i divoké slony běžně kolem silnice. Pohybují se volně jako naše srnky, ty ovšem neváží 3 tuny. Dokážou být i velice nebezpeční, proto soužití místních obyvatel a divokých slonů, jejichž počty neustále stoupají, je i díky postupujícímu odlesňování stále větší problém.

V horách jsme viděli hodně poničených silnic po loňském cyklonu, i železnice z Colomba do Kandy stále ještě není opravená. Pokud si chcete vychutnat jízdu mezi čajovými keříky vlakem, jediná šance je právě z Nuwara Eliya do městečka Ella - mekky baťůžkářů. Zájem je tak veliký, že je nutné cestu rezervovat s velkým předstihem. Nedaleko Elly je nejnovější instagramová atrakce – Nine Arch Bridge, který jsme si klidně mohli nechat ujít, protože zástupy dalších návštěvníků stejně bude i z našich fotek mazat umělá inteligence.

Cesta z Nuwara Eliya na pláž na západním pobřeží trvala neuvěřitelných 8 hodin i přes to, že jsme druhou polovinu jeli po nové dálnici, vedoucí z Galle do Colomba. Musím uznat, že jsme měli cestu rozdělit dalším noclehem, ale naše časové možnosti byli tentokrát omezené. A to jsme si ještě na poslední den přidali výlet s pozorováním velryb, jelikož sezóna právě začala. Na velryby se v listopadu vyráží z městečka Mirissa brzo ráno - vstávali jsme proto ve 3 hod., abychom stihli odjezd lodi v 6:30.

Právě na přelomu října a listopadu velryby táhnou podél východního pobřeží na jih. Počasí bylo už od odpoledne předchozího dne velmi bouřlivé a na lodi rozdávali pilulky proti mořské nemoci po hrstech. Ani to nás neodradilo. Naopak mě překvapila organizovanost a ukázněnost provozovatelů lodí, po 10 minutách po sobě vypluly asi 4 lodě, každá jiným směrem a informovaly se, když některá narazila na atrakci. Asi po prvních 10 minutách jsme potkali opravdu velké hejno delfínů. Skákali podél lodi, že byste se jich mohli pomalu i dotknout. Za dalších 10 minut mořské želvy. Jak jsme se později dozvěděli v želví líhni v Kalutaře, byla to kožatka velká, jedna z největších žijících želv na světě.

Celá výprava měla trvat 3-4 hodiny a jelikož se další hodinu nic nedělo, kapitán řekl, že se za chvíli začneme vracet. Včera že viděli jen dva delfíny a předevčírem nic, tak i tak jsme prý měli víc štěstí než ostatní. V tom se na obzoru objevila hřbetní ploutev. Ten pohyb byl typicky delfíní, ale ten "delfín" mi připadal jaksi větší a tlustší. Kapitán řekl, že tam asi něco je, že tedy ještě počkáme. Pokud je to velryba, vydrží pod hladinou desítky minut, než se musí znova nadechnou. Všichni na lodi hypnotizovali místo, kde se dalo předpokládat, že ji znovu uvidíme a opravdu po deseti minutách vynoření ploutve předcházel vydatný gejzír vody. To už nebylo pochyb, že před naší lodí opravdu proplouvá velryba. Byl to plejtvák myšok – fin whale – druhý největší živočich na světě. Ten pocit se nedá popsat slovy. Nadšený jásot neustával a přestože vynoření netrvalo ani minutu, byl to životní zážitek. Trpělivě jsme vyčkali dalších zhruba 10 minut a poté už kapitán oznámil dalším lodím náš objev a museli jsme se vystřídat. Otočili jsme proto kurs a pluli zpátky podél pobřeží do Mirissy. Po tak silném zážitku nám už vůbec nevadilo, že celé odpoledne propršelo a náš jediný odpočinkový půl den na pláži jsme strávili jako v rozmarném létu způsobem poněkud nešťastným.

Ráno jsme opět vstávali ve 3 hodiny k brzkému odletu domů, kde nás přivítaly první přízemní mrazíky pozdního podzimu.